DC Veská ostruvky-pribehy

Aničce jsme pomohli vrátit se domů

Třináctiletá Anička jednoho dne zavolala na obecní úřad ve svém městě, že potřebuje okamžitě pomoc. Říkala, že se doma necítí bezpečně. Uvedla, že je týraná a bojí se vrátit domů. Sociální pracovnice z úřadu, která měla na starosti pomoc dětem a rodinám (oficiálně se tomu říká „sociálně právní ochrana dětí“), s Aničkou všechno ihned osobně probrala, vyslechla jí a hledaly spolu řešení. Anička dostala nabídku, že může jít do Ostrůvků v Pardubicích, kde bude dočasně bydlet s jinými dětmi v rodinném prostředí v bytě na sídlišti. Zde bude v bezpečí a bude čas vyřešit to, co se doma pokazilo a nefunguje tam.

Anička souhlasila. Okamžitě společně informovali její rodiče, aby neměli o svou dceru strach.

Aničce jsme po příchodu do bytu zajistili veškerou potřebnou péči a také jsme zprostředkovali vzájemný a pro ni bezpečný kontakt s rodinou.

Při rozhovorech s rodinou se ukázalo, že rodiče nevěděli o stavu a pocitech své dcery. Matka i otec, kteří se právě rozcházeli, byly soustředěni jen sami na sebe. V rodině probíhalo i domácí násilí. Rodina však byla ochotna vzniklou situaci společně řešit.

Zapojili se odborníci z Ostrůvků při našem dětském centru – sociální pracovnice a psycholožka, pracovnice přímé péče a také samozřejmě sociální pracovnice z obce (tak zvaného OSPOdu).

Po několika jednáních se klubko potíží začalo rozplétat. Společně s rodiči a Aničkou jsme vybrali ten nejlepší postup pro urovnání vzájemných vztahů v rodině. Jak už to někdy bývá, ukázalo se, že každý člen rodiny měl své problémy a nevšiml si, že běžné věci jsou jiné než dřív. Hlavní bariérou nedorozumění pak byla vzájemná nekomunikace v celé rodině.

Na doporučení psychologa se rodina zapojila i do odborné terapie, která pak všem jejím členům pomohla nejen s jejich osobními problémy, ale hlavně s celou rodinnou situací. Před ukončením pobytu Aničky u nás jsme pomohli i k novému nastavení „pravidel" v rodině, což pomohlo všem jejím členům. Po několika pobytech doma během víkendů se mohla dívka vrátit domů zpět definitivně. Za pomoci a doporučení odborníků funguje celá rodina i dnes.

Příběh tří sourozenců, kteří zůstali spolu

Na začátku letních prázdnin jsme do Ostrůvků přijali tři sourozence ve věku od šesti do jedenácti let. Jejich maminka rodinu opustila a s dětmi se vůbec nestýkala. Tatínek, kterému byly děti svěřeny do péče, péči a starání nezvládal, což se ukázalo především v době, kdy byly kvůli covidu zavřeny školy. Popíjel alkohol a zadlužoval se a hrozilo, že rodina přijde o střechu nad hlavou. Děti byly stále hladové a špinavé. Sociální pracovnice z úřadu (tak zvaného OSPOdu) mu nabízela pomoc. Navrhla umístit děti alespoň přes prázdniny do Ostrůvků při našem dětském centru. To otec dětí nejdříve nechtěl, potom s námi dohodu o pobytu dětí podepsal, aby mohl dát svůj život do pořádku.

Sourozenci se u nás zabydleli v domácnosti Soviček a společně s našimi „tetami" tvořili malou rodinu. Děti chodily do školky a do dvou různých škol. Jedno z dětí bylo navíc hendikepované, trpělo psychickými problémy již několik let. Všechny děti měly specifické potřeby a my jsme tyto potíže postupně řešili. Otec se o děti přestal zajímat po pár týdnech. Dostal se do tíživé sociální i zdravotní situace, žil jako bezdomovec. Bylo zřejmé, že děti se k němu nebudou moci vrátit. Po tatínkovi se jim stýskalo, ale v rodinné pohodě s tetami u nás prožívaly pěkné dny.

Dětem se začala hledat nová náhradní pěstounská rodinu, protože ani v širší rodině nebyl nikdo, kdo by děti přijal k sobě domů.

Po několika týdnech měly úřady dobrou zprávu – našli se vhodní pěstouni. Ale mělo to háček – rodina byla připravena přijmout jen dvě děti, na péči o dítě s hendikepem a specifickými potřebami nebyli připraveni. Ten měl jít do vhodného dětského domova. Děti se na návštěvách v nové rodině cítily dobře, ale těžce všechny tři nesly, že nemohou zůstat spolu. Nakonec se však pěstouni rozhodli, že přijmou do své rodiny všechny tři děti. Zbývalo podat žádost k soudu, A hned poté se děti mohly stěhovat k novým pěstounům.

Návrat domů nebyl jen sen

Do Ostrůvků jsme jednou na podzim přijali 3 sourozence. Byly to bratři a všichni chodili do základní školy.

Kluci žili pouze s maminkou a jejím novým partnerem. Důvodem přijetí byla dlouhodobá a opakovaně řešená špatná finanční situace v rodině. Matka dlužila i za elektřinu a celá situace vyústila v odpojení elektriky. Rodina se tak ocitla bez světla, bez tepla, bez možnosti uvařit si a matka neměla ani na jídlo a zajištění dalších potřeb dětí.

V rodině nebyl nikdo z blízkých, kdo by jim mohl pomoci. Tatínek chlapců pobýval na ubytovně, kde děti být nemohly, v rodině nefungovaly ani vztahy s prarodiči.

Vzhledem k tomu, že se nejednalo o první pobyt chlapců v podobném zařízení, už měli jednu zkušenost, zvládli to bezproblémově. Bylo fajn a důležité, že zůstali spolu a byli si navzájem oporou.

Přesto po celou dobu pobytu s dětmi komunikovala psycholožka z Ostrůvků. Zajímali jsme se také o zdravotní stav chlapců. Konkrétně nejmladší si dlouhodobě stěžoval na bolesti zoubků. Nikdy nebyl u zubaře a měl velké obavy a strach. Nakonec vše zvládnul na jedničku s hvězdičkou za podpory jedné z tet z Ostrůvků, která byla jeho patronkou. Sám z toho měl velkou radost a byl na sebe pyšný. (v Ostrůvcích se o děti stará více tet, ale jedna je vždy ta „bližší teta“ – patronka, která je po celou dobu pobytu dítěti oporou, důvěrnicí a doprovází dítě při všech důležitých událostech).

Bohužel nebylo v našich možnostech chlapce vozit do jejich původní školy (ta byla vzdálená 70 km), tak jsme je přehlásili do místních škol. Nakonec se ukázalo, že ani toto nebylo pro chlapce zatěžující. Do místních škol nastoupili s čistým štítem, bez minulosti a nálepkování. Kluci byli milí, příjemní a přátelští. V novém školním kolektivu si našli své místo, a to jak u vrstevníků, tak i u učitelů.

Aby se chlapci cítili dobře, tak jsme například nejstaršímu 14 letému půjčili chytrý mobilní telefon, který dosud neměl, mohl tedy se svými vrstevníky držet krok. Rovněž jsme klukům umožnili, aby se mohli zúčastnit aktivit pořádaných školou, konkrétně lyžařského výcviku. I toto bylo pro kluky nové, dosud nikam se školou nejezdili. Prostřední chlapec doma navštěvoval sportovní kroužek. V této aktivitě jsme ho podporovali, i u nás mohl chodit hrát fotbal.

Sympatické bylo, že osud chlapců nebyl lhostejný ani lidem, odkud k nám chlapci přišli. Byly například v kontaktu s trenérem a také s jednou z původních tříd. Velmi důležité bylo, že maminka byla s chlapci po celou dobu pobytu u nás v kontaktu. Telefonovali si prakticky každý den. Snažila se aktivně svojí situaci řešit, našla si práci, pak nové bydlení a kluci se k ní mohli po Vánocích vrátit.

Loučení probíhalo v přátelské atmosféře. Maminka i kluci poděkovali za péči a podporu, kterou jsme jim poskytli. A my celé rodině popřáli hodně štěstí v jejich dalším životě.